INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Domácí stonerová scéna nijak rozložitá není a tak jsem rád, že se mi dostal do rukou ještě čerstvý materiál od pošumavských přivandrovalců, kteří se v Praze snaží na kazetě realizovat své pojetí kytarového dřevorubectví. A jaká že jejich nová deska „The Realistic Sounds“ je? V první řadě je hodná a hladká, prostá jakékoliv hrubozrnosti, která k stoner rocku tak trochu patří. Nehledejte tedy v REST IN HASTE neúhybný parní válec, který v sobě nese syrovost horalů, ale spíš kytarovku, která rovným dílem bere z post punku, psychedelie, indie rocku a samozřejmě stoneru. Necítím zde ale žádnou rozpačitost jako u jejich dávného koncertu, kdy RES TIN HASTE hráli před RED FANG.
Ženské vokály Markéty Štechové dále ředí čistokrevnost žánru, ale na druhou stranu dodávají albu na nekonvenčnosti. Jedinou ostrou výtku mám ke kulatě nazvučené baskytaře, která nejen že se se svým charakterem k hudbě moc nehodí, ale hlavně je v mnoha směrech naprosto nevyužitá. Tam, kde kytary skvěle vyšívají, se basové linky potácí v zoufalé tuctovosti a nepatřičné úspornosti bez špetky nápadu. Na mnohých místech, kde by basová linka mohla sytým groovem podpořit rytmiku, se tak prakticky nic neděje. Takže do příště zlepšit a zapracovat na silnějších melodiích. „The Realistic Sounds“ je fajn, rychle uběhne, ale člověk si z něj ani po desátém poslechu nic výrazného nepamatuje.
4,5 / 10
The Realistic Sounds Of Rest In Haste (2015)
For The Common Good (2011)
-bez slovního hodnocení-
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.