THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Domácí stonerová scéna nijak rozložitá není a tak jsem rád, že se mi dostal do rukou ještě čerstvý materiál od pošumavských přivandrovalců, kteří se v Praze snaží na kazetě realizovat své pojetí kytarového dřevorubectví. A jaká že jejich nová deska „The Realistic Sounds“ je? V první řadě je hodná a hladká, prostá jakékoliv hrubozrnosti, která k stoner rocku tak trochu patří. Nehledejte tedy v REST IN HASTE neúhybný parní válec, který v sobě nese syrovost horalů, ale spíš kytarovku, která rovným dílem bere z post punku, psychedelie, indie rocku a samozřejmě stoneru. Necítím zde ale žádnou rozpačitost jako u jejich dávného koncertu, kdy RES TIN HASTE hráli před RED FANG.
Ženské vokály Markéty Štechové dále ředí čistokrevnost žánru, ale na druhou stranu dodávají albu na nekonvenčnosti. Jedinou ostrou výtku mám ke kulatě nazvučené baskytaře, která nejen že se se svým charakterem k hudbě moc nehodí, ale hlavně je v mnoha směrech naprosto nevyužitá. Tam, kde kytary skvěle vyšívají, se basové linky potácí v zoufalé tuctovosti a nepatřičné úspornosti bez špetky nápadu. Na mnohých místech, kde by basová linka mohla sytým groovem podpořit rytmiku, se tak prakticky nic neděje. Takže do příště zlepšit a zapracovat na silnějších melodiích. „The Realistic Sounds“ je fajn, rychle uběhne, ale člověk si z něj ani po desátém poslechu nic výrazného nepamatuje.
4,5 / 10
The Realistic Sounds Of Rest In Haste (2015)
For The Common Good (2011)
Taky priemer s otravnym vokalom. Naj. skladba: No One Regifts Liquor
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.